Cestou necestou

Naše cesta se velmi rychle zkomplikovala. Kvůli špatnému počasí byly omezené místa na přílet na obvykle přeplněné Heathrow, což znamenalo odlet o téměř hodinu později než byl původní plán. Když už jsme konečně dorazili, paní na security nás poslala rovnou pryč, že nemáme šanci stihnout náš navazující let. 

Naštěstí jsme sehnali další let již o pět a půl hodiny později, na který jsme se zázračně vešli všichni. Značnou část dne jsme tak strávili na letišti v Londýně a odletěli až odpoledne. Ani let do Houstonu se neobešel bez trablů. Narozdíl od obou transatlantických letů před týdnem jsme tentokrát místo větru do zad museli čelit nepříjemným kolmým větrům, kvůli kterým nám let trval celých 11 a půl hodiny. Doletěli jsme tak až v osm amerického času, což pro nás bylo přes 24 hodin od momentu, kdy jsme museli vstávat. Kvůli značné únavě už jsme ani neměli sílu být naštváni na to, že nám vyjma dvou nepřiletěly naše kufry. Značně odlehčeni jsme se vydali na přelidněný autobus do centra, který jsme sdíleli místa s lokální pracující populací a poznali tak Ameriku ze zase trochu jiného úhlu pohledu. Po autobusu jsme ještě využili místní tramvaj, a ta nás už dostala skoro až k našemu ubytování. Tam jsme dorazili 4 hodiny po dosednutí letadla, takže už jsme měli cesty až po krk a po půlnoci vstoupili do našeho ubytování. I to pro nás mělo překvapení. Naše pokoje pro pět mají jenom dvě manželské postele. Zdrcení strastiplnou cestou jsme ulehli a spali až do rána.