Ostudu domů neneseme

Po výborných výkonech minulého dne jsme byli nadšeni z našeho zlepšení oproti letům minulým a Honza nám za naši výbornou práci v přípravě děkoval tím, že s ním až na maličkosti nebyly žádné podstatné problémy. Necukal se, poslouchal na slovo a na rozdíl od třeba i robota Brecku na něj byl absolutní spoleh.

Srdce lámající realitu nám ale připomněly další tři zápasy, kde jsme opět několikrát hráli "sami" (kvůli častým rozbitým robotům) a v posledním zápase dokonce i v doslovné početní nevýhodě, když se naše jediná šance na postup rozpustila před našima očima v momentě, kdy jeden z našich spoluhráčů ani nemohl do zápasu nastoupit kvůli velké mechanické poruše. S pocitem nezaslouženého neštěstí jsme sledovali play-offs, kterých jsme se nemohli zúčastnit. S postupujícím časem ale převládla v našem táboře spokojenost s výkonem našeho robota a začaly kolovat myšlenky o tom, že bychom se posnažili nasbírat peníze na nové díly, abychom si mohli Honzu ponechat i na další sezóny na důkaz našich inženýrských dovedností. 

Naše plány se ale velmi změnily, zamíchaly a radostně zkomplikovaly v pouhých pár momentech, protože si těchto dovedností povšimli i rozhodčí. Ti nám právě za výjimečné inženýrské dovednosti udělili cenu Engineering inspiration pro nejlépe navrhnutého, nejlépe sestaveného robota s originální myšlenkou (či vícero), díky které letíme již za týden na celosvětové finále do Texaského Houstonu!!!

Po předání medailí a spoustě focení jsme povečeřeli se sesterským týmem Stampede z Brecku, který nakonec vypadl v samotném finále soutěže, a tak se k nám na cestě do Texasu letos nepřidá.